Vlk obecný

Ohrožení a ochrana

V České republice je vlk chráněn dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a jeho prováděcí vyhlášky č. 395/1992 Sb., ve které je řazen do kategorie kriticky ohrožený druh. Je také předmětem ochrany v územní i druhové ochraně přírody podle práva Evropských společenství (Směrnice Rady 92/43 EHS, přílohy II a IV). Dále k jeho ochraně přispívá zákon č. 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy.
V Rakousku a Německu je ochrana vlků zajištěna Směrnicí Evropské unie o stanovištích. V Polsku je vlk celoročně chráněn, kromě tří oblastí (Krosnienskiego, Przemyskiego, Suwalskiego), které sousedí se Slovenskem. Zde je individuální lov povolen od 1. 11. do 31. 12.
Na Slovensku je vlk chráněný právním předpisem č. 572/1992 Sb., Oznámenie Federálneho ministerstva zahraničných vecí o dojednaní Dohovoru o medzinárodnom obchode s ohrozenými druhmi voľne žijúcich živočíchov a rastlín a je řazen mezi druhy bezprostředně ohrožené vyhynutím. Od 1. 1. 1995 je možno lovit vlka od 16. 11. do 28. 2.

Vzhledem k tomu, že se jedná o zvířata s velkou pohyblivostí a s rozsáhlým teritoriem, které může zasahovat do více států, je nutná jednotná ochrana pro všechny zúčastněné státy. Je nutné vytvořit funkční koridory, ať nedojde k izolovanosti populací a tím pádem k jejich zániku. Z mnoha informací vyplývá, že vlci jsou na moravsko-slovenském pohraničí loveni, a to na českém i slovenském území. I z tohoto důvodu se vlkům dosud nepodařilo vytvořit v CHKO Beskydy stabilní populaci.

Hlavními kritérii rozšíření a stability populace vlků u nás je potrava, podíl lesa, využití krajiny a hustota osídlení. Otázka přítomnosti vlka v naší přírodě patří k nejvíce veřejně diskutovaným problémům týkajících se velkých šelem. Celou Evropu zachvátil syndrom „Červené Karkulky“, kdy kolovaly často vymyšlené historky o napadání lidí, což vedlo k vytvoření fóbie z vlka a následně k jeho vybíjení. Přitom v Evropě není doložen jediný případ, kdy by zdravý vlk napadl člověka, a to ani v Rumunsku, kde je vysoká populace čítající 3 000 kusů.

Ve 20. století však začal být vlk postupně chráněn ve vyspělých státech světa a jeho populace se tam zvýšily. Škody působené vlky majitelům hospodářských zvířat jsou v těchto zemích státem plně kompenzovány. Návrat vlků byl však spojen s vlnou protichůdných reakcí. Místní lidé si však za několik desítek let, kdy zde vlk nežil, odvykli na přítomnost této šelmy v přírodě. Mnozí myslivci stále vidí ve vlkovi nežádoucího konkurenta a škůdce.
Vlk je regulátor spárkaté zvěře, která je u nás několikanásobně přemnožena a vzhledem k neúnosným škodám na lesních porostech je jejich snížení jedině žádoucí. Vlk spotřebuje měsíčně v průměru 30–100 kg masa (včetně kostí a některých vnitřností). Odpovídá to jednomu jelenovi a dvěma srncům. 30 vlků by spotřebovalo ročně daleko méně zvěře, než která je za stejné období usmrcena na silnicích.
Návrat vlka neohrozí ani nevyhubí žádnou zvěř, jeho působením se jen zlepší zdravotní stav zvěře.

Chovatelé hospodářských zvířat si odvykli chránit dobytek před šelmami, takže vlci toho jednoduše využívají. Bohužel často se u nás přítomnost vlka zjišťuje právě škodami na hospodářském zvířectvu, a to nejčastěji na ovcích. V roce 2003 proběhlo šetření 8 útoků, kdy došlo k usmrcení 15 ovcí a další 3 byly zraněné, ale vlčí útok přežily. Vlci útočili v obcích Staré Hamry, Čeladná, Kunčice p. Ondřejníkem, Horní Bečva a Huslenky. V posledních letech zejména ve vegetačním období vlci upřednostňovali ovce jakožto lehce získatelnou kořist, a tak napáchali značné škody chovatelům. Vlci jsou zvířata šetřící energií, a tudíž útočí nejraději na nedostatečně zabezpečené ovce, které jsou uvázané u kůlů, volně ponechané v ohradách s nízkými ohradníky a volně pobíhající na pastvinách. Nejúčinnější ochrana ovcí před vlky je pastevecký pes. Vlci si na stádo hlídané psem netroufnou.

Jiným problémem, s kterým se vlci potýkají, je pokračující zástavba a fragmentace krajiny. Děje se tak například výstavbou nových dálnic nebo průmyslových zón na zelené louce. Tím dochází k přerušování důležitých migračních koridorů, čímž se snižuje pravděpodobnost setkání zvířat rozdílného pohlaví (a tedy možnost rozmnožování) a osídlování dalších oblastí. Pokud dojde k úplné izolaci malé populace zvířat, může dojít k vymření této populace v důsledku genetické degradace, která je způsobena příbuzenským křížením.

Tam, kde se vlk vyskytuje, se může stát problémem jeho křížení s domácím psem. Protože vlk je téměř jistě jediným předchůdcem domácího psa, jsou potomci křížení plodní a někdy jsou vzhledově od vlků nerozeznatelní. Vlk se dokonce křížil záměrně s německými ovčáky, aby tak vznikla uznávaná plemena psů jako je Saarloosův vlčák nebo Československý vlčák. Cíleně byl také vlk křížen se služebními psy bývalé pohraniční stráže. Je známo, že v některých oblastech Rumunska, Ruska a Ukrajiny žijí hybridní populace v přírodě. Na Slovensku bylo zjištěno mezi 561 kusy ulovených vlků 10 kříženců a 9 psů. Celkově se však hybridizace vlků a psů nepovažuje za znepokojující a je vzácným jevem. Zatím totiž téměř nic nevíme o zapojení kříženců do další reprodukce, jejich vlivu na vlčí smečky a neexistují ani genetické studie středoevropských populací vlků, které by mohly přinést konkrétní důkazy a odpovědi na tyto otázky. Z genetického hlediska je sice křížení nežádoucí, ale nelze mu nijak zabránit.

Z hlediska ochrany vlka je mnohem větší problém než jeho křížení se psem, snadná záměna pobytových znaků a nekritické přebírání neověřených informací o pozorování vlků. V přírodě se totiž až příliš často vyskytují zdivočelí nebo toulaví psi, kterým se po poměrně krátké době volnosti vrátí instinkty a „vlčí“ lovecké chování. Výskyt zdivočelých psů může hrát významnou negativní roli při ochraně vlka. Kříženci, ale také zdivočelí psi, velmi často napadají hospodářská zvířata, a zvyšují tak odmítavý postoj veřejnosti ke skutečným vlkům. I z České republiky máme řadu příkladů, kdy škody přičítané vlkům způsobili právě zdivočelí psi.